Kuba -Mé krátké zatčení v Havaně

Kuba, ostrov svobody?

Tak takhle se Kubě opravdu jen říká. Přiletěla jsem tam v srpnu roku 1988. Tehdy mi bylo dvaadvacet let a poprvé jsem byla tak daleko od domova.

Na našem OBO (obchodní oddělení naší ambasády) jsem nikoho neznala a španělsky jsem se učila rok před odletem na jazykovém kurzu.

Myslím, že jsem uměla docela dobře, ale kubánská španělština je trochu jiná, takže nějakou dobu trvalo, než jsem pochytila jejich dialekt.

Dnes si již mohu „kubánštinou“ super popovídat.

První týdny jsem se jen rozkoukávala a nasávala místní atmosféru. Vůbec jsem nevěděla, jak to tam chodí. Ráda pomáhám lidem a to se mi po pár týdnech (či měsících) na Kubě stalo málem osudným…

Hurá do obchodu

Pamatuji si to úplně přesně a vše se mi vybavuje do nejmenších detailů. Jednou jsem se po práci rozhodla, že půjdu do Hotelu cional (jeden z prvních pětihvězdičkových hotelů v Karibiku) koupit nějaké oblečení pro mého malého synovce.

Oblékla jsem si světle modré tílko a strakaté kraťasy a do zadní kapsičky jsem si vložila několik amerických dolarů (zelených (USD), jak se na Kubě dolarům říkalo, pak ještě byly červené, to byly pesos convertible (CUC) a modré – peso nacionale (CUP)

a vyrazila do hotelu.

Nákupy s doprovodem

V hotelu byly obchody za dolary, které byly určeny pro cizince nebo pro Kubánce, kteří pracovali v zahraničních společnostech. Kubánci do těchto obchodů mohli pouze v doprovodu cizinců a sami dolary vlastnit nesměli.

Před hotelem jsem potkala jednoho Kubánce s malou holčičkou (asi dcerou), který se mě zeptal, zda bych mu nemohla něco koupit v hotelu a dal mi do ruky sto dolarů. Řekla jsem si proč ne, když na to má peníze, tak mu ráda také nakoupím.

Každý jsme si vybírali to své zboží. Ani jsem se pořádně nedívala, co měl v košíku.

Měl tam nějaké džíny a trička. To byla velká „americká“ móda – těsné džíny (jak do nich Kubánky dostaly, tak na to jsem nikdy nepřišla) a upnutá americká trička. U pokladny jsem vše zaplatila, před hotelem mu předala jeho nákup, řekla adios a mířila

do svého bytu

Před policejní píšťalkou neutíkejte

Najednou jsem uslyšela píšťalku. Kubánec s holčičkou začali utíkat, tak jsem také začala utíkat . Policejní vozy nám zkřížily cestu, vyskákali z nich policajti a odvedli nás zpět k hotelu. Tam byla taková malá budka.

Policistka, která si mě vzala na starost, mi vzala můj nákup a prohledala mě. Neměla co, měla jsem jen tílečko a kraťásky.

Vysvětlovala jsem jí, že pracuji v diplomatických službách a že zde mohu nakupovat, že plat mám v USD… a že jsem nevěděla, že nemohu Kubánci za jeho peníze nakoupit.

Ale ji to nezajímalo, byla nekompromisní. Kubánce vyslechli v budce vedle. Pak přijelo další policejní auto, všechny tři nás naložili a odvezli na policejní stanici.

Kubánec mi tou svojí kubánštinou (které jsem tehdy moc nerozuměla) vysvětloval, ať řeknu, že jsem jeho milenka a že jsem mu věci darovala… Vše jsem pochopila, když jsme dojeli na stanici.

Ten den byl v Havaně zátah na všechny překupníky. V místnostech ležely na stolech hromady džín, triček a dalšího zboží.

Výslech na policejní stanici. Já nejsem překupník!

Pak začal výslech. Protože jsem nikomu moc nerozuměla, neustále jsem měnila výpověď. V jeden okamžik mě dokonce umístili do cely (byla ale otevřená), kam mě přišla vyslechnout policistka.

Pamatuji si, že mi tenkrát byla zima, tak jsem požádala o deku a čaj. Také jsem prosila, aby nic nehlásili na ambasádě nebo konzulátu. Bála jsem se, že mě pošlou domů. To by byl opravdu krátký pobyt (oficiálně měl trvat dva roky).

Nakonec jsme sepsali protokol, který jsem podepsala, a policajti mi po asi pěti hodinách zatčení a vyslýchání řekli, že jsem volná a mohu jít.

Hurá, domů nepoletím!

Byl večer, tma a já neměla tušení, kde jsem, tak jsem se zeptala, zda mě mohou odvézt. Tak jsem to měla i s policejním odvozem až domů. Několik týdnů jsem na tu událost stále myslela. Bála jsem se, že někdo z ambasády zavolá nebo přijde a oznámí mi moje odvolání.

Naštěstí se tak nestalo a já na Kubě zůstala až do roku 1990 a žádnému Kubánci jsem pak už nikdy nic nekoupila, jen pokud jsem je znala (což byli jen ti, kteří pracovali na OBO)